Počátek 20. století byl obdobím klíčových změn ve vnímání mimoevropských forem umění, které předznamenaly konec uměleckého etnocentrismu. Díla „primitivů“, již dobře známá cestovatelům a etnografům, se následkem koloniální expanze začala ve zvýšené míře dostávat do Evropy, kde byla „objevena“ příslušníky umělecké avantgardy hledajícími osvobození od tradičních způsobů vyjádření.

Henry Matisse, Pablo Picasso a další pařížští umělci měli ateliéry zaplněné africkými maskami a sochami. Pečlivě je studovali, napodobovali a mnohdy zcela otevřeně kopírovali jejich tvary. V jejich tvorbě se mísily silně stylizované prvky známé u afrických soch s malířskými postupy odvozenými z postimpresionistických prací Cézanna a Gauguina. Výsledná plošnost zobrazení spolu s živou barevností a fragmentovanými kubistickými tvary pak definovaly ranný modernismus. Jestliže kubisté byli hluboce zasaženi formálními prvky afrického umění, němečtí expresionisté byli přitahováni zejména jeho výraznou působivostí. Surrealisté zformovaní André Bretonem zas inspiraci nacházeli ve snových a imaginativních aspektech exotického umění – zejména oceánského a severoamerického.

Avantgardní umělci spolu s výtvarnými kritiky a obchodníky s uměním tak byli prvními Evropany, kteří sbírali mimoevropské objekty ne pro jejich etnografickou důležitost, ale pro estetické kvality. Díky těmto průkopníkům nových pohledů jsou dnes materiální výtvory přírodních národů více než rovnocennými partnery klasického a moderního umění a pro svou neobvyklou estetiku a hloubku jsou vyhledávány umělci, sběrateli a v neposlední řadě investory z celého světa.

Doporučená četba: “Primitivism” in 20th Century Art: Affinity of the Tribal and the Modern, W. Rubin (1984)